Aktuality

14. února 2011

Bombardování Vinohrad v záznamech pamětníka

Bombardování Vinohrad v záznamech pamětníka O náletu v únoru 1945 cituji z knihy prof. Vondráčka, věhlasného psychiatra, který bydlel v Mánesově ulici. Nálet z pohledu přímého účastníka. Úvaha nad teoriemi, proč k náletu došlo. Historické fotografie zasažených míst.
 

Dnes uplynulo šedesát šest let od spojeneckého bombardování Prahy (viz včerejší aktualita). 14. února 1945 po poledni svrhly spojenecké bombardéry na město 150 tun pum, jejichž následkem zahynulo přes 700 osob. Protože nejvíce zasaženou čtvrtí byly Vinohrady spolu s jižní částí Nového Města (Emauzy, jezuitská kolej na Karlově náměstí), lze podrobnosti o náletu vyčíst i v pamětech vinohradských osobností. Cituji z knihy přednosty psychiatrické kliniky I. lékařské fakulty Univerzity Karlovy Prof. MUDr. Vladimíra Vondráčka, který bydlel v Mánesově ulici:

"Únor 1945 možno nazvat krvavým, zahynulo prý asi 800 lidí. Podle zprávy z novin bylo mrtvých 413, raněných 1455, pohřešovaných 88. Vrchní velitelství branné moci ani tento nálet neohlásilo, považovalo jej za příliš malý (míněno proti náletům v říši). ...

Bylo to na popeleční středu, 14. února 1945 ve 12 hodin 30 minut. Na této hodině se také zastavily hodiny na Smetance a dlouho, několik měsíců, ji ukazovaly. ...

14.2. jsem byl ve Vinohradské nemocnici na oddělení prof. Prusíka. K polednímu jsem měl vyšetřit ještě jednoho pacienta. Pacient tam nebyl. A to jsou ty uzle v životě lidském, ... Když tam pacient nebyl, rozhodl jsem se odejít ... Nasedl jsem do tramvaje a odjel domů. Kdybych byl býval pacienta ošetřil, byl bych se zdržel asi o ¾ hodiny a možná jel tramvají, která na Schwerinově třídě (dnes Vinohradské) dostala plný zásah bomby.

Když jsem přišel domů, ještě jsem dělal korekturu článku, když zaječely sirény. Nebral jsem to vážně, před únorovým náletem to nikdo nebral vážně. ... Uslyšel jsem nízko letící letadlo a pak během asi osmi sekund několik stále se stupňujících ran, zvláštní svištění (to sviští bomby před dopadem) a zvuk sypajícího se skla.

Myslil jsem, že to střílí protiletadlová baterie, ale měl jsem přitom nepříjemný pocit velkého nebezpečí. Oblékl jsem plášť, řekl Jarče, aby šla do krytu, a sám jsem se chystal také jít do krytu do vedlejšího domu. Když jsem otevřel domovní dveře, viděl jsem všude spoustu skla, proto jsem se spokojil se suterénem našeho domu, kde již byli ustrašení nájemníci. Se zájmem jsem pozoroval jejich děsové reakce. ...

Naše škoda byla opravdu nepatrná. Jedna okenní tabulka se rozbila, v jídelně spadla z benátského lustru jedna skleněná ozdoba a železná roleta v mé garáži (Španělská 3) se vyboulila dovnitř. Nedaleko mé garáže bombardování Vinohrad končilo.

Můj přítel Vladimír Hlaváček, známý otorinolaryngolog, se vracel pěšky z Vinohradské nemocnice domů do Žitné ulice. Byl to nekompromisní evangelík ..., ale když ty bomby začaly padat, uchýlil se přeci jenom do katolického vinohradského chrámu sv. Ludmily. Dobře udělal. Nedaleko kostela byla pak nalezena veliká jáma po bombě.

Bombardování spustil malý svaz letadel, letící od Jinonic a Radlic přes Pankrác, horní část Nového Města a Vinohrady. Zásahy skončily v Riegrových sadech. Pobořeno bylo asi přes 50 domů. Nejvíce pobořeny byly Emauzy, bývalá posádková nemocnice na Karlově náměstí, porodnice a skladiště Národního divadla ve Viniční ulici. Úplně zničeno bylo několik škol, kde byli ubytováni němečtí vojáci, a řada soukromých domů. Poškozen byl i Palackého most. Mnohé domy hořely.

Američané svrhovali trhavé i zápalné bomby, na Karlově náměstí i fosforové. Na Palackého mostě a u Vinohradského nádraží prý stříleli na chodce z palubních zbraní.

Mezi mrtvými bylo několik lidí všeobecně známých a také několik mých osobních známých.

Několik domů od nás, v Mánesově ulici, bydlel známý malíř Štáfl. Dům byl bombou zbořen, nájemníci zahynuli a Štáfl s chotí rovněž. Zahynulo také několik lékařů. Gynekolog prof. Zikmund, již starší pán, se vracel z nemocnice, nešel do krytu a byl zabit na ulici. ... Mnoho ordinací bylo vybombardováno, např. byt i ordinace pozdějšího akademika Charváta. Jedna ze dvou Charvátových dcer měla spoustu skleněných střepů zaseknutých do zad.

Říká se, že k bombardování prý došlo omylem, velitel si prý spletl Prahu s Drážďany. Byla-li to pravda, nevím. Když se po válce mohlo již zase snadno jezdit do Německa, byl jsem často v Drážďanech, které jsem znal již z dřívějška. ... Když si Pražák všimne Labe v Drážďanech, vidí, že dělá podobně velké zákruty jako Vltava v Praze."

Teorie zmýlené s Drážďany, kterou profesor Vondráček zmiňuje, je vyvracena jinými zdroji, kde se jako příčina uvádí silný protivítr, který leteckému svazku zabránil doletět až nad Německo. Praha pak byla určena jako náhradní cíl. Proti teorii záměny mluví i popis bombardování Drážďan v knize prof. Vondráčka, kde se výslovně uvádí, že cíle kobercového náletu byly pouze v levobřežní části Drážďan, kde měla být tajná továrna, zatímco pravému břehu se bombardování prakticky vyhnulo. V Praze to bylo přesně naopak.

Zdroj: kniha prof. Vondráčka Konec vzpomínání (Avicenum 1988)

Obr.: Tramvaj na Schwerinově třídě zmiňovaná v textu - profesor v ní naštěstí nebyl.

 

Obr. 2 - Reálka Na Smetance, poblíž bydliště prof. Vondráčka - dostala plný zásah, pozemek je dodnes prázdný