Aktuality

4. dubna 2011

Drábkovo divadelní safari

Drábkovo divadelní safari Dramatik David Drábek připravil s Malým Vinohradským divadlem vtipnou, byť z podstaty věci nepříjemnou sondu do divadelního světa.
 

David Drábek (* 1970) patří ve všech směrech k nejzajímavějším postavám současného českého divadla. Nynější umělecký šéf královéhradeckého Klicperova divadla a přiležitostný slovní wrestler na rozhlasových vlnách nezapomněl na své někdejší spolužáky a kamarády, kteří si v Praze navzdory zdravému rozumu před dvanácti lety založili divadlo, a vymyslel s nimi již třetí inscenaci.

Zvířata na toustech mají představovat sondu do života pražských herců, položit otázky po (ne)smyslnosti hereckého života a snad na ně i najít odpovědi. Vznikla metodou kolektivní improvizace, individuální přípravy vlastních rolí a samozřejmě vkladem hlavního autora a režiséra v jedné osobě. Výsledkem je velmi černá komedie "o hercích, kteří se mění ve zvířata".

Skupina herců - či spíš řada solitérů - účinkuje v jakési pitomé show pro děti ze života zvířat a my je (tedy Lva, Zebru, Antilopu, Marabu, Paviána a tu fešnou herečku, která hraje zvířat asi deset) sledujeme v šatně, na zkouškách, při představení, na autogramiádě i mimo divadlo. Celá důmyslná konstrukce představení je záminkou a krutý situační a slovní humor prostředkem k prvoplánovému a ničím nezaobalenému sdělování nepříjemných pravd.

Konečně se totiž objevil mainstreamový autor, který necouvá před realitou a který nebalí své názory do redundantních slupek jinotajů a ostatních divadelně formálních a soudně nestíhatelných přežitků z 80. let (poznámka na okraj: slovo mainstream není nutně nadávka a zde ho používám čistě technicky, abych zdůraznil Drábkovo zapojení do "oficiálních" divadelních a dalších uměleckých struktur).

Interesantní postava Davida Drábka zkrátka v malebné české kotlině provoněné laskavostí a bezkonfliktností kulturtrégrů ční jako osamělý menhir upřímnosti. Tato upřímnost nezvykle čpí i v novém představení, je to upřímnost nejen drezéra menažerie, ale i dalšího zvířete, nejspíše nějaké odrůdy skunka, který nelaskavě vystřikuje kvintesence společenských zápachů a smradů do očí vesměs nevinných, někdy i podobně postižených diváků - jenže bohužel ti, kteří by dávku štiplavého prku potřebovali nejvíc, se na Drábkových představeních těžko ocitnou...

Zvířata na toustech totiž na plnou hubu sdělují, že divadlo je džungle a že sociální darwinismus a osobní predátorství jsou v něm zakořeněny stejně jako darwinismus v přírodě. Zvířata na toustech naznačují, že herecká dráha je zločin proti přírodě, duševní porucha, nutkavé jednání, které nutně vede na úřad práce, k alkoholismu, předčasné smrti, angažmá v Chebu a podobným nevábným koncům. Zvířata na toustech odhalují, že jakkoli talentovaný, ale neznámý herec je taková lepší onuce, která dnes slouží, ale jejíž zítřejší nepřítomnosti si nikdo (dokonce ani kolega od stolku vedle v šatně) nevšimne.

Ale to není vše: ti zchlastaní, odepsaní a politováníhodní ubožáci, dokonce i žoviální mrchožrout Marabu (mimochodem v roztomile parodickém podání Vladimíra Jopka) svou duševní poruchu milují nade vše a jsou ochotni kvůli ní obětovat i některé nezbytnosti moderního života (peníze, normální rodinu atd.), dokonce občas i život sám. Zvířata na toustech totiž také pojednávají o mašinérii, jež z herců, kteří se mění ve zvířata zprvu jen jako herci v rolích, udělá nejprve opravdová zvířata a nakonec je semele v cosi jako ďábelskou směs, pomazánku s nejasnou, ale přece jen tušenou konstitucí. Lze to nazvat buď ztrátou identity nebo špičkovou kulturou jako řemen, to záleží na tom, zda má člověk na mozku "intelektuála" nebo zubaře.

Po někdejším didaktickém představení Hurvajs, nefetuj! Jana Vodňanského s divadlem Spejbla a Hurvínka (1996) o nebezpečí tvrdých drog tak přibývá další inscenace, která varovně zvedá prst před nástrahami dneška - a to nejen na scéně: Vždyť i do programu k představení (mimo samotnou hru nenásilně propagujícího i darwinovskou antitezi - lásku Lva a Zebry) nechal Inscenátor vložit formulář Žádosti o podporu v nezaměstnanosti, aby bylo již ve foyer vidět, kam to vede...

Jistě, nadsázka funguje na všech frontách a bez ní by byl život k nepřežití. Takže je třeba zcela vážně říct, že kolektiv Malého Vinohradského divadla včetně dvou hostujících herců je neobvykle soudržný, sálá z něj vzájemnost a pochopení, které jinde těžko uvidíte a které prostě nejde zahrát. A i ty nejvyhublejší kusy z malovinohradského stáda stále ještě nevypadají na smrt hladem... Jenže - co my víme?

Interesantní stránkou představení je jeho schopnost měnit diváckou náladu ve velmi krátkých okamžicích ze stavu pobavené euforie až k totální bezmoci, ba i soucitu, a zpět. Takovou maniodepresivní sinusovku, která se během hodiny, již představení trvá, protočí ve svých vrcholech několikrát, umí málokdo vytvořit, ba dokonce se o to málokdo pokouší, což je škoda zejména u studiových divadel, které s emocí diváka mohou pracovat o poznání snáze než ty veliké divadelní domy, kde je z jeviště k divákům nezřídka i několik metrů a kterým vesměs vládnou na všech frontách rutinéři.

Drábek rovněž nezapřel svou potměšilou zálibu v práci s klišé ("maminka a režisér mají vždycky pravdu") a s nejrůznějšími (pop)kulturními symboly, kterou zatím nejvýrazněji (alespoň pro mne) předvedl ve své rozhlasové hře Vykřičené domy. I ve Zvířatech na toustech se to hemží odkazy k ikonám umělecké i "umělecké" spotřeby: Disneymu, českému hereckému nebi, Donutilovu věčnému přežvatlávání stokrát přežvatlaných historek, ba i na Helenu Vondráčkovou s Jiřím Kornem se dostalo. A na druhé straně - z říše smysluplna - pocházejí třeba Cyrano, Stanislavský, Brecht či Brook, který je mimochodem v tomto "divadle o divadle" zmíněn podobným demonstrativním způsobem, jakým se kdysi Truffaut ve svém "filmu o filmu" Americká noc přihlásil ke „svým“ režisérům. Ve většině případů víme, ale občas není zcela zřetelné, zda se jedná o záměr či o vedlejší efekt - a nakonec právě tenhle rys jakékoli tvůrčí práce je patrně ze všech ten nejzajímavější.

David Drábek nepřekvapil - ba dokonce překvapení by v jeho případě bylo spíše z kategorie nepříjemných - a vytvořil solidní, důmyslnou a divácky poměrně vděčnou inscenaci s minimem (ale zase nikoli absencí, to už bychom autorovi nezřízeně podkuřovali) hluchých míst. Titul se zajisté stane ozdobou repertoáru svého divadla i hozenou rukavicí pro ostatní pražské studiové scény.

Marek Tarnovský

 

David Drábek a Malé Vinohradské divadlo: Zvířata na toustech

Režie David Drábek, hrají Petr Pochop, Vladimír Jopek, Henrieta Horňáčková j.h., Hana Mathauserová, Stela Chmelová a Gustav Hašek j.h.

Premiéry 24. a 30. března 2011, další repríza 12. dubna 2011.

Malé Vinohradské divadlo má scénu ve dvoře domu v Záhřebské ul. 21.

 

Foto převzato z webu www.hrebicek.net s laskavým svolením autora.