Určitě znáte: "Mějte se, dámy, přede mnou dnes na pozoru ...". Známá píseň Jiřího Šlitra pokračuje v intencích jemného sebeironického humoru, kterým tento klasik české populární hudby, muž s nadáním spíše božským, častoval své posluchače. Jak ti ho oceňovali, o tom svědčí mimo jiné i to, že se v roce 1964 ocitl na dvacátém místě ankety o nejpopulárnějšího zpěváka roku Zlatý slavík. Hned vzápětí tohoto humorného faktu využil v semaforském představení Recital parodováním svých, v anketě úspěšnějších, kolegů.

Ale nebyl to jen nádherný, intelektuální humor, kterým se nesmazatelně zapsal do srdcí posluchačů, ale hlavně hudba. Množství nádherných melodií, které takřka zlidověly. V Čechách snad neexistuje člověk, který by neznal písničky Pramínek vlasů, Včera neděle byla, Klokočí, Jo, to jsem ještě žil, Tulipán, Láska nebeská, Marnivá sestřenice a mnoho dalších. Přestože od mládí projevoval hudební nadání a lásku k hudbě, maminka - učitelka hudby - ho učila hře na klavír, směřovali ho rodiče k "jistější" profesi. Po reálném gymnáziu v Rychnově nad Kněžnou vystudoval práva na Univerzitě Karlově. Nikdy se ovšem nepřestal věnovat hudbě, v době vysokoškolských studií vystupoval s revivalovou skupinou Czechoslovak Dixieland Jazz Band, pro kterou napsal i svou první skladbu Oldtimer's Blue Drag. Skupina se rozpustila v roce 1949, dílem kvůli utužování poměrů, dílem kvůli občanským povoláním, kterým se jednotliví členové po promoci v tom roce začali věnovat.

Pro Jiřího Šlitra následovalo období, kdy jako pianista doprovázel představení Laterny magiky. Na sklonku padesátých let se začíná psát mnohokrát mapovaná historie divadel malých forem, v jednom z nichž, Redutě, je Jiří Šlitr Miroslavem Horníčkem (mimochodem také Vinohraďanem) seznámen s Jiřím Suchým. Jejich první společné představení Člověk z půdy pak začíná zlatou éru Semaforu, jehož byl Jiří Šlitr nejen zakládajícím členem, ale i nenahraditelným autorem a nezapomenutelným symbolem v partnerské autorské dvojici s Jiřím Suchým. Tuto éru ukončila jeho tragická smrt v roce 1969.

Jaký byl vztah Jiřího Šlitra k Vinohradům? Kromě známé písně Ďábel z Vinohrad zmiňuje své tehdejší bydliště v závěru své svérázné interpretace písničky Oči má sněhem zaváté v Recitalu takto: ".. co z toho mám, že žiju sám - Praha Vinohrady, Chodská 13, pátý patro, bez výtahu - neodpovíííím". Šlitr zde skutečně mnoho let bydlel, ostatní obyvatelé domu na něj prý ale nevzpomínali zrovna v dobrém. Chodil domů pozdě v noci, často v doprovodu různých slečen, hlučel, a když se stěhoval pryč, zůstal prý dokonce dlužit za nájem garáže. Možná i proto tu dodnes nemá pamětní desku. S Vinohrady je ale svázán dodnes, a to místem svého posledního odpočinku. Jak připomíná Správa pražských hřbitovů, jeho hrob se nachází na Vinohradském hřbitově v oddělení PA-S pod číslem 20.

(Tato vzpomínka byla původně psána u příležitosti 30. výročí úmrtí Jiřího Šlitra (1969). V sobotu 15. února vzpomeneme 90. výročí jeho narození.)

Odkaz: 
Oči sněhem zaváté - důkaz o bydlišti doktora Šlitra

Autor: Irena Tyslová, Standa Sojka