Zmínky o vsi Strašnice pocházejí již z roku 1185, kdy patřila vyšehradskému probošství, v 15. století ji vlastnil Jan z Buštěvsi a po jeho smrti připadla královské komoře. Ta ves prodala Novému Městu pražskému, kterému ji zkonfiskoval Ferdinand I. v roce 1547, když omezoval práva měst a stavů. V té době měla ves tvrz, poplužní dvůr, tři statky, tři chalupy, krčmu a kovárnu. Krátce po konfiskaci koupilo Strašnice Staré Město pražské.
Po třicetileté válce, která co do pustošivosti neměla v Čechách obdoby a po níž zůstala v zemi pouhá třetina z původního počtu obyvatel, zůstaly ve Strašnicích čtyři obydlené a dvě opuštěné chalupy.
V 18. století vznikla obec Nové Strašnice o čtrnácti domech, původní, nyní Staré Strašnice, měly dvacet devět domů.
Obě obce byly připojeny k Praze v roce 1922, zákonem o Velké Praze, pod jménem Strašnice. V té době zde ve čtyřech stovkách domů bydlelo 4800 lidí.
Zajímavý je původ jména obce. Pochází ze starého českého jména Strašen, šlo tedy o ves lidí Strašnových. Jméno mělo odstrašovat od svého nositele temné síly.
Ve Strašnicích bychom těžko hledali nějaké původní centrum obce. V podstatě lze říci, že Staré a Nové Strašnice odděluje ulice Černokostelecká, která byla dlouhodobě důležitá pro vývoj obou obcí.
Většina zástavby ve Strašnicích pochází z dvacátého století. Jedním z pozůstatků staršího osídlení je klasicistní usedlost v ulici Starostrašnické. Moderní doba ji sice zachovala, ale také poškodila a to nejen vestavbou nesourodých vikýřů a střešních oken, ale hlavně zastíněním zvýšenou vozovkou.
Z devatenáctého století je i dům s restaurací, původně zájezdní hostinec Na Kovárně.
Mezi architektonicky nejcennější domy patří Trmalova vila ve Vilové ulici. Architekt Kotěra se nechal inspirovat anglickou modernou a českou venkovskou architekturou, z čehož vznikla v roce 1903 stavba, kterou nepomíjí žádná učebnice architektury.
Zajímavou součástí Strašnic je i sídliště Solidarita. Vzniklo v 50.letech jako kolonie levného dělnického bydlení, evidentně inspirovaná Baťovou dělnickou kolonií ve Zlíně. Postupem času se díky vzrostlé zeleni, zvelebovací schopnosti jeho obyvatel a téměř venkovské atmosféře soužití stalo vyhledávaným místem pro bydlení i těch společenských vrstev, pro které původně vůbec nebylo plánováno. Uprostřed sídliště Solidarita se nachází divadlo stejného jména, které navzdory svému strohému, fádnímu, socialisticky-realistickému vzhledu léta hostilo soubor fantazií překypujícího Divadla Járy Cimrmana.
V devadesátých letech se Strašnice zapsaly do obecného povědomí stavbou kostela Neposkvrněného početí Panny Marie. Stavbu ve tvaru jehlanu o základně 30 a výšce 25 metrů projektoval architekt Jindřich Synek. Po letech se tedy prokázalo, že čeští architekti nebyli zaskočeni dlouhým časovým úsekem, ve kterém se u nás kostely nestavěly, a dokázali kvalitně navázat na práce předválečné. Kostel byl vystavěn ze sbírek věřících a příspěvků řezenské a kolínské diecéze.
A na závěr ještě vymezení Strašnic. Hranice mezi Strašnicemi a Vinohrady vede hned za krematoriem (to je tedy i přes svůj název na území Vinohrad) ulicí Za strašnickou vozovnou, Krátkou, Nad olšinami, Mrštíkovou, V olšinách, Na stezce, Na vrších, dále pak ulicí Pod altánem podle trati , tu překračuje podjezdem v ulici U vršovického hřbitova a ihned za tratí se vrací.
Dále vede mezi sídlištěm Jarov a Třebešínem v podstatě po vrcholu kopce, navazuje ulicí Nad kapličkou, Nad Třebešínem III, lomí se ulicemi K Červenému dvoru a Na Třebešíně, parkovou cestou kolem zdi židovského hřbitova, pokračuje ulicí Nad vodovodem až téměř k hotelu Don Giovanni, před ním ale zahýbá opět dolů ulicí Pod židovskými hřbitovy a Vinohradskou dolů až ke krematoriu.
Autor: Irena Tyslová