Vršovice patří mezi nejstarší obce tvořící dnešní Prahu. Bezpečně je známo, že existovaly už v roce 1088, kdy je první český král Vratislav I. věnoval spolu s dalšími pozemky vyšehradské kapitule. Není proto vyloučeno, ale ani potvrzeno, že svůj název odvozují od rodu Vršovců, kteří byli po Slavníkovcích dalším rodem, který konkuroval vládnoucím Přemyslovcům natolik, že ho nechali vyvraždit. Jméno obce se spojuje také s vršemi, do kterých prý zdejší obyvatelé lovili ryby. Odborníci se však domnívají, že vrše se v městském znaku objevila na základě lidové etymologie.

V roce 1205 věnoval Přemysl Otakar I. Vršovice klášteru sv.Benedikta na Ostrově, nedaleko dnešní Davle. Neznámo kdy, přešly do majetku staroměstského měšťana Albrechta Štuka, od něj je koupil v roce 1328 řád německých rytířů. Zdejší vinice zažily rozkvět v době Karla IV., tehdy se Vršovice nazývaly Údolí viničné, Botič pak Vinný potok. Vršovice v té době žily nejen z vinic, ale i ze sadů, zahrad, zeleninových polí a chmelnic.

Husitské války nepřály zemi, morální vítězství bylo draze vykoupeno pustošením země. Ani Vršovice nebyly ušetřeny.

Dalším mezníkem byl rok 1547, kdy Ferdinand I. omezil práva měst a stavů, s čímž souvisely i konfiskace. Zkonfiskované Vršovice pak v roce 1557 věnoval svému oblíbenci Kašparu Granovskému z Granova. Rod Granovských vlastnil také patrně nejkrásnější dům v Ungeltu, který do dnešních dnů nese jejich jméno. Později prodali Granovští Vršovice Janu Rudolfu Trčkovi z Lípy a to tehdy, tedy v roce 1620, znamenalo: "...tvrz Vršovice s dvorem poplužním, s poplužím, s mlejnem, ves Vršovice celou, ves Podol celou, ves Dvorce celou s dvorci kmetcími, s platy stálými a běžnými, s krčmami vejsadními, s podacími kostelními, s dědinami, lukami, zahradami, štěpnicemi, vinicemi, chmelnicemi, porostlinami, rybníky, potoky, vodotočinami...".

Z Trčků přešly Vršovice na Valdštejny a v roce 1648 na rod Štemberků, od nichž je vyženil Leopold kníže Paar. A od Paarů je v roce 1797 koupil Jakub svobodný pán Wimmer. Ten pocházel z měšťanské rodiny a rozhodl se pro kariéru u armády. Projevil se jako mistrný organizátor, organizoval například dopravu materiálu na stavbu Terezínské vojenské pevnosti. Za svou vytrvalou práci pro armádu byl v roce 1801 povýšen do šlechtického stavu a k jeho cti je nutné říci, že získané peníze využil i ku prospěchu druhých. Nechal například zřídit rozsáhlé sady na území dnešních Vinohrad či Letné. Celý svůj rozsáhlý majetek odkázal městu Praze, například dva domy na Národní třídě, Platýz a protilehlý Wimmerův palác. Dnes ho připomíná Wimmerova kašna na Uhelném trhu, kterou nechal původně postavit před svůj palác na Národní třídě.

Po baronu Wimmerovi postupně vlastnili Vršovice svobodný pán z Wessenberka a Ampringen, svobodný pán Putteany a Jiří František hrabě Buquoy. V té době (v roce 1844) měly Vršovice 116 domů a 924 obyvatel.

Významný je rok 1842, kdy si usedlost nad kostelem sv. Mikuláše zakoupil nadšenec hedvábnictví Jindřich Rangheri a vysadil tu dvě stě moruší. K usedlosti přistavěl velkou budovu pro pěstování bource morušového. Bývalá Rangherka sloužila později jako škola či radnice, i dnes je sídlem radnice Prahy 10.

V polovině minulého století zaniklo staré rychtářství a obec si poprvé volila svého představeného, stal se jím bývalý hospodářský úředník Josef Grund. Měl k ruce dva radní a šest "výborů". Od roku 1864 se pro představeného užíval titul starosty.

K roku 1866 se váže zajímavá historie "kterak získaly vršovičtí kostelní hodiny". Jeden z tehdejších realitních podnikatelů chtěl od obce odkoupit pozemky pro stavbu domů, obec souhlasila pod podmínkou, že na každý prodaný sáh přirazí deset krejcarů a za takto získané peníze zakoupí věžní hodiny. A tak získal kostelík sv.Mikuláše, potažmo obec Vršovice, hodiny.

Kostelík je vrcholně barokní, po neobarokní přestavbě z konce minulého století. Kostel zasvěcený sv. Mikuláši však stával na tomto místě již v době Karla IV., a ani to není nejstarší církevní objekt zde. Tím byla kaple sv. Máří Magdalény, založená břevnovskými mnichy kolem roku 1000.

Před kostelem stojí barokní socha sv.Jana Nepomuckého, která vznikla v době jeho svatořečení ve 30. letech osmnáctého století.

Druhá polovina minulého století byla dobou prudkého rozvoje pro celé okolí Prahy, tedy i pro Vršovice. Vznikají tu průmyslové podniky, staví se činžovní domy, dláždí ulice. V roce 1882 mají Vršovice už přes šest tisíc obyvatel.

23.února 1885 byly Vršovice povýšeny na městys, starostou byl tehdy JUDr.Josef Herold, kterého s úctou vzpomínají všechny historické prameny. Tato událost vyvolala ve Vršovicích velké nadšení. Událost však předčil rok 1902, kdy císař František Josef I. povýšil městys na město a tentýž rok povolil užívání městského znaku.

Jeho popis je následující: štít dělený napůl, zároveň rozpolcený (v podstatě rozdělený na tři části), vpravo v horním stříbrném poli je červený štítek se stříbrným dvouocasým lvem se zlatou korunou a zlatými drápy (znak země české). Dolní pravé pole je modré, v něm je položena zlatá vrš, otvorem nalevo a nad ní dvě zkřížené stříbrné širočiny se zlatými topůrky (etymologie názvu obce). V levé červené polovině štítu je zlatá zeď s cimbuřím, nad ní dvě zlaté věže se stříbrným cimbuřím, v bráně pak pravice ozbrojence držící nahý meč se zlatou rukojetí (polovina znaku Prahy). Na hlavě štítu je stříbrná koruna.

Prvním starostou města Vršovice byl pan Václav Drobný, nadšený cvičenec Sokola a vlastenec.

Na začátku století se původní centrum obce přesunulo od kostela sv. Mikuláše východněji na náměstí Svatopluka Čecha. Zde také postavila svou továrnu nejúspěšnější vršovická firma Waldes a spol. Na náměstí v domě Waldesových bylo Muzeum šatních spinadel s velkou knihovnou. Právě na výrobě patentek vybudoval Jindřich Waldes svou firmu.

Dominanta náměstí, kostel sv.Václava, vyrostl až v době první republiky, kdy už byly Vršovice od 1.1.1922 součástí Velké Prahy. Konstruktivistickou stavbu na svažitém terénu projektoval architekt Josef Gočár a na její výzdobě se podíleli mnozí významní umělci té doby. Moderní myšlenka upustit od nánosů výzdoby a formulovat původní ideje jasnými, čistými liniemi konstrukce byla pro všechny výzvou.

Třetím, nejmladším centrem Vršovic je ještě východněji položené Kubánské náměstí. Přesně v duchu doby, ve které vznikala zdejší zástavba, mu dominuje skleněná budova ředitelství podniku IPS.

Při popisu současnosti a minulosti Vršovic nelze nezmínit reprezentativní a citlivě rekonstruovanou secesní budovu České spořitelny na Vršovickém náměstí, bývalou Občanskou záložnu ve Vršovicích, jejíž prohlídka zalahodí oku.

A další nepřehlédnutelnou součástí života Vršovic je sport. SK Slavia vznikl jako Akademický cyklistický odbor při studentském Literárním a řečnickém spolku Slavia. Nejvíce se proslavil fotbalový odbor, získal hřiště na Letné a šel od vítězství k vítězství. I fotbaloví analfabeti znají jména Plánička nebo Bican. Po "Vítězném" únoru přišla Slavia nařízením o nejlepší hráče a také o hřiště na Letné. Slavii čekaly zlé časy. Naštěstí ne navždy. Skvělý sportovní areál neslouží pouze fotbalu a fotbalisté Slávie už mají zlé časy očividně za sebou.

Druhým neopominutelným klubem jsou "klokani z vršovického ďolíčku", tedy Bohemians.

Zajímavé je, jak přišli ke své přezdívce, ale i k názvu klubu. Od svého založení v roce 1905 se klub jmenoval AFK Vršovice (atletik fotbal klub). V roce 1927 jeli reprezentovat do Austrálie a k té příležitosti se reprezentativně přejmenovali na Bohemians. V Austrálii z osmnácti zápasů třináct vyhráli a ve dvou remizovali a domů si na památku přivezli dva klokany. Je to trochu nespravedlivé vůči všem výborným hráčům, ale nelze nezmínit toho nejslavnějšího - Antonína Panenku.

A na závěr ještě vymezení dnešních Vršovic, protože hranice městských částí nekopírují hranice čtvrtí. Vršovice sousedí se čtyřmi čtvrtěmi, bývalými samostatnými obcemi či městy. Hranice mezi Vinohrady a Vršovicemi jde ulicí Rybalkovou, U vršovického nádraží, dále pak po zdi Havlíčkových sadů. Lomí se do části ulice Ctiradovy (ta už odděluje Vršovice a Nusle), pokračuje Bartoškovou, Nad vinným potokem, pak se několikrát lomí na úpatí Bohdalce, takže domy postavené podél ulice Plynární zůstávají vždy v Nuslích, sídlištěm Na Bohdalci prochází ulicemi Na Sychrově, Na pahorku a Osnickou, pokračuje dolů ulicí U vršovického hřbitova (hranice Vršovice - Záběhlice) a podle trati ulicí Pod altánem (tam začíná hranice mezi Vršovicemi a Strašnicemi), pokračuje ulicí Na vrších, Na hroudě, Na stezce a V olšinách. Ulice Ruská je pak opět hranicí mezi Vršovicemi a Vinohrady a to v celé své délce. Poslední úsek hranice jde po ulici Francouzské a to až opět k ulici Rybalkově.

Autor: Irena Tyslová